Má drahá samota
Pro mě je samota přítel... Stará známá ke které se ráda vracím... Pro mě je samota vítaným hostem v jinak přeplněném životě.
V samotě máme prostor na to, zjistit, co vlastně chceme, kam míříme nebo co nám dělá dobře.
Ty momenty, kdy můžu být sama sebou trávím většinou tím, že těším sama sebe různými aktivitami jako: zpěvem, tancem, psaním, díváním na seriály nebo třeba nechám jen myšlenky volně plynout za zvuku hudby...
Co díky samotě můžeme získat?
Samota nám dává prostor... Prostor ve kterém můžeme být sami sebou, můžeme si dělat, co chceme, a to bez jakéhokoli vysvětlování.
Samota nám dává volnost... Volnost se svobodně rozhodovat, co zrovna chci dělat. Veškerý strávený čas o samotě si moderujeme my.
Samota nám dává možnost... Možnost v klidu si zapřemýšlet o událostech z minulosti i o tom kam chceme směřovat.
A jak to máš ty? Bojuješ se samotou nebo jsi s ní v pohodě?
Samota a osamnělost
Dvě podobná slova, která mají naprosto jiný význam. Dvě slova, která na základě stejného kořene vysvětlují úplně odlišná fakta.
Samota - stav jednice, kdy na základě dobrovolnosti nebo nedobrovolnosti tráví čas sám.
Osamnělost - duševní stav jedince, který se cítí naprosto sám (nezávisle na tom, jestli jse obklopen lidmi či nikoliv)
Jak se se samotou vyrovnat?
Důležité je si uvědomit, že samota nemusí být náš nepřítel...
V samotě máme prostor na to, zjistit, co vlastně chceme, kam míříme nebo co nám dělá dobře.
Pro mě je samota vítaným hostem v jinak přeplněném životě.
Ty momenty, kdy můžu být sama sebou trávím většinou tím, že těším sama sebe různými aktivitami jako: zpěvem, tancem, psaním, díváním se na seriály nebo třeba nechám jen myšlenky volně plynout za zvuku hudby...
Co díky samotě můžeme získat?
Samota nám dává prostor... Prostor ve kterém můžeme být sami sebou, můžeme si dělat, co chceme, a to bez jakéhokoli vysvětlování.
Samota nám dává volnost... Volnost se svobodně rozhodovat, co zrovna chci dělat. Veškerý strávený čas o samotě si moderujeme my.
Samota nám dává možnost... Možnost v klidu si zapřemýšlet o událostech z minulosti i o tom kam chceme směřovat.
Ale v určité fázi života je naprosto přirozené se samoty bát..
Protože samota má velmi blízko k osamnělosti. A když už odrosteme z dětských bačkůrek, ale na dospělé a zcela samostatné osobnosti se ještě necítíme, tak jsou nám všichni naši blízcí jakoby cizí.
Prostě nevíme, kam zrovna teď patříme. Nevíme, kdo nám může rozumnět. Bojíme se, co si o nás řeknou ostatní. Bojíme se, co si o sobě myslíme my sami. A tak se najednou ocitáme jakoby ve vzduchoprázdnu... Alespoň já jsem to tak měla.
Když jsem přišla do Brna na kolej, tak jsem najednou byla zcela sama. Bez přátel, bez známých. Ten první týden, než jsem se seznámila s novými spolužáky byl pro mě psychicky velmi náročný.
Vše bylo nové... Nové místo na bydlení - kolej, nové město, nová škola, noví kamarádi. Jak bylo vše nové, neznámé, tak jsem si přišla opravdu hodně sama.
Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, která nevěří svým vlastním očím... Byla jsem jako ve snu... Jako bych žila život někoho jiného...
Tenkrát jsem se ráda vracela domů, do známého prostředí... Ale začaly se dít divné věci... Začali se mi pozvolna ztrácet mí staří známí (protože už jsem s nimi netrávila tolik času, tak jsme čím dál víc těžko hledali společnou řeč), začala jsem se vzdalovat svým rodičům (protože jsem byla část týdne v Brně, pak jsem chtěla stihnout kamarády v rodném městě - Přelouči, koně... A na rodiče už nezbývalo moc času).
A tak jsem sice nestíhala skoro nic (v Přelouči jsem skákala od jedné kamarádky k druhé, z jednoho mejdanu na další), ale cítila jsem se čím dál víc osamocená.
V Brně jsem pak navíc večery trávila učením a sama. Takže se k mé osamnělosti přidala i samota jako taková...
A já jsem se začala cítit ztracená... Snažila jsem se čím dál víc hledat úniky, jak nebýt sama. Hledala jsem si nové kamarády, hledala jsem nové příležitosti, jak se zabavit večer a v noci...
Až jsem si nakonec připadala jako zimní královna... Ta která má úplně zmrzlé srdce...
A právě v tu chvíli jsem si řekla DOST! Žádné další utíkání a rozptylování!
Udělala jsem pravý opak. Po hodně dlouhé době a možná poprvé v životě jsem byla rozhodnutá, že opravdu BUDU SAMA!
A tak jsem zúžila okruh přátel a bavila jsem se jen s těmi, kdo mi za to stáli. A tak jsem přestala hledat kluka, jen proto abych někoho měla. A tak jsem byla jen já a mé myšlenky...
A víte, co se stalo? Od té doby, co jsem se rozhodla, že samota pro mě bude vítaná stará známá, se z ní stala dáma, kterou vyhledávám čím dál častěji.
Protože když jsem se přestala bát samoty, jakobych se přestala bát být sama sebou...
A tak jsem čím dál víc žila život pro sebe. Prostě jsem se začala smiřovat s tím, kdo jsem. Začala jsem se smiřovat s tím, jak žiju. A začala jsem přemýšlet, jak bych vlastně chtěla žít dál.
No a víte, co se stalo? Když jsem pohlédla do zrdcadla a uvědomila jsem si, kdo doopravdy jsem. Když jsem uvítala samotu a byla v pohodě s tím, že to tak prostě je, tak se objevil v mém životě muž. A já už nikdy nemusím být sama.
A to krásném na tom je, že sice už nemusím být osamotě, ale JÁ CHCI! Chci si věnovat svých pár minut nebo hodin, kdy to budu prostě já, aniž bych musela něco vysvětlovat, aniž bych se musela podřizovat přání druhých nebo hledat kompromis.
Přála bych ti, abys taky našel/našla tu krásu v té samotě, kterou jsem našla já.